deník

Praha volá

18. června 2010 v 10:22 | Muffin
prágl
Všechny víkendy bych nejradši trávila v Praze, u svojí sestřenky. Důvody jsou hned dva. Jedu za sestřenkou, se kterou si skvěle rozumím a tam, kde ona bydlí je hodně skvělých lidí, se kterýma si ráda povídam A je tam i ten kluk s krásnýma očima :)
Dneska jsme ve škole dostali řiditelský volno, protože ve škole nepůjde voda ani elektrika a venku se nic dělat nedá, protože v předpovědi počasí bylo, že bude chcát. A taky chčije. Ale jsem ráda, že je volno, protože si v klidu můžu umejt vlasy, v klidu se sbalit a ještě si v klidu dočíst knížku. A pak frrrrr do Prahy :)

Už jen deset dní, pokud to budu počítat z 21.6.. Deset dní, až vypadnu z týhle školy a stane se ze mě středoškolák a i Pražák. Mmm, jak krásně voní ta vůně léta.
Včera jsem se domlouvala se svojí sestřičkou, že si v Poděbradech, kousek od místa, kde bydlím, seženeme brigádu. Proč právě Poděbrady? Dostala jsem totiž skvělej tip od jedné kámošky. Buď budu pracovat v jednom hotýlku, kde bych uklízela pokoje, což se mi líbí víc, + dostávala bych 69kč na hodinu, na ruku. Ta druhý brigáda se týká zapisování objednávek v jedné kavárničce u kolonády. Já bych asi nemohla tohle dělat, bála bych se, že bych něco zkazila a pak by mě vyhodili a já měla pak úplný kuloví. Navíc dávaj 50kč na hodinu ale také na ruku.
Nevím no, uvidíme, kde mě vezmou ;)

Výlet zásadně doma

10. června 2010 v 10:35 | Muffin
bob
Konec školního roku, každej jedzí na ŠVP a různé výlet.
Já nejedu nikam. A i když jsem v devítce, a měla bych co nejvíc být  se svou třídou se kterou jsem strávila 6 let, protože do třetí třídy jsem chodila v Praze.
Mám takovou spešl výmluvu, která je i pravdivá.
Naše devítka + devítka vedlejší třídy jedou na dvoudenní výlet, kde budou mít různé kurzi na raftu a tak dále. Já nejedu (to je přesně ta výmluva) protože jak mě bolela ta noha, tak jsem šla k ortopedovi a zjistilo se, že mám nějakou vadu na páteři a od toho mě bolí ta noha. A jelikož mě ta noha bolí ještě měsíc a na žádnej z těch kurzů nešla, nechtělo se mi sedět na tom sluníčku a čučet na ostatní. Taky se mi tam nechtělo jet kvůli tomu, že obě dvě třídy z krve nesnáším. Je nás dohromady 32, myslím.
Pět holek jsou takové ty namyšlené pipky, které si myslí, že svou krásou oslní celý svět a místo mozku mají kluky a růžovo.
M. a B. a V. a i docela L. jsou holky, se kterými si jakštakš rozumím ale že bych si s něma chtěla povídat, to fakt ne.
Jiné holky už tam asi nejsou, takže přejdem ke klukům. O nich ale mluvit nebudu. Ten zbytek kluků je totiž parta těžkých hopperů, kteří když posloucháte rock, punk a i metal, nepatříte mezi ně a jste odpad celého světa, protože nejste jako oni. A největší odpad světa pak jste i když se jim nelíbíte.
A pak se divte, že je nesnáším. Takže abych so shrnula. Nejedu s nima hlavně proto, že je nesnáším. Jsem asi první, kdo se těší na prvák, protože potkám nové lidi a i když si s nima nebudu rozumnět, budu v Praze kde mám svojí L.  a svojí sestřenku.

Happy Memories

23. května 2010 v 18:42 | Muffin
swdfghjklů§)
Už jen 39 dní a jsou prázdniny. Připadám si jako malé dítě, když to takhle odpočítávám, ale musíte mě chápat, když se na prázdniny tak těším.
Trápení s klukama. Ačkoliv jsem se tomu bránila jak jsem mohla, neubránila jsem se. Dobře, možná... Možná se trápím zbytečně. Viděla jsem ho jednou a já už šílým. Vždycky, to po pár dnech přešlo, pokud se za ty dny nic nedělo, co by moje 'vzrušení' obnovilo. Bohužel jsem ho od tý doby neviděla, protože jsem neměla moc příležitostí, ale moje 'vzrušení' z něj, je pořád stejný. Dokonce větší. Pořád tak nějak doufám, až pojedu do Prahy, že tam bude, ale přesto mi ten hlodavý červík, který se živí mým svědomím, mi našeptává, že jsem naivka a ať si moc nemyslím. Proč bych mu neměla věřit, že. Když je 55% šance, že bych na něj nenarazila. Možná v té obcičce bydlí a máme tam oba společný kamarády, ale kdo mi zaručí, že ten víkend, kdy tam budu, tam bude i on.
Snažím se nebýt hlavou v oblacích, protože bych pak byla sklamaná. Proto tohle.
Ve čtvrtek, kdy jsem den před tím u doktorky, který mě poslala na ortopedii, jsem se pracně s bolavou nohou dokulhala do druhého patra abych zjistila, že milý pan doktor je na školení a jediné jeho ordinační dny jsou v úterý a ve čtvrtek. Pracně jsem zase slezla dolů, protože mi jel autobus a já pospíchala a výtah byl obsazenej. Stejně jsem ten bus nestihla. Dvě patra, jsou dvě patra.

Musím si udělat menší reklamu :P. Založila jsem si další blog, který neslouží jako můj blog, ale spíš takový bloček, pro moje povídky. Jeho adresa: http://happymemories.blog.cz
Koukněte se, třeba se vám nějaká povídka bude líbit :)

Prázdniny, z mnoha důvodů

19. května 2010 v 7:25 | Muffin
ilky
Před čtyřma rokama, na Velikonoce, jsem vyběhla ven, protože jsem utíkaka před jedním nejmenovaným debilem a něco si vrazila do nohy. Jelikož mě to pár dní dost bolelo pár dní a ta rána byla dost hluboká, jeli jsme na chirurgii, kde jsem šla na rentgen a pak mi tu nohu umrtvili a šťourali se mi v ní. Nic nenašli, že prej tam nic není. Od tý doby, když špatně šlápnu mě to zabolí. A od minulýho týdne, přesněji ve čvtrtek (pamatuju si to, protože jsem se strašně těšila do Prahy, kam sem v pátek jela). Nejdřív mě to bolelo jen když jsem dlouho seděla a pak se to lehce rochodilo. Přes víkend jsem to nějak nevnímala, byli tma lepší věci než abych vnímala tu bolest. Jenže včera jsem vstala, noha bolela ještě víc a teď už na to nemůžu skoro šlápnout. Nevím, jestli se ven tlačí to, co jsem si tam zarazila a to, co nikdy nikdo nenašel, nebo nevím, rozhodně chci aby mě to nebolelo.
No, jak jsem říkala, že jsem byla v Praze, tak... Jo, byla. Už druhý víkend jsem byla u babičky. Jela jsem do Prahy proto, že jsem si potřebovala koupit nějaký normální oblečení na to řetízkování, nakonec jsem si vybrala hezkou košili, která je fakt moc pěkná.
Ale asi tak podhlávním důvodem byl jeden kluk, kterýho jsem tam potkala (v té obcičce, kde bydlí babča). Se sestřenkou jsme šli před 14 dněma ven a potkali jsme je tam, oba jsme po sobě tak nějak koukali, nebo se mi to možná jen zdálo. Tečka. Víc vám k tomu neřeknu. :D
Těším se na prázdniny, asi jako každej normální teenager školou pivinnej. Se sestřenkou máme plány, které nás zaměstnají nejmíň na půlku doby, co budeme spolu.
  • Bowling
  • Kino
  • Koktejl
  • Ten kýbl v KFC (zjistily jsme, že ani jedna jme ho nikdy neměly)
  • Sushi (fůůůj, první úkol, který nesplním :-!)
  • Filmovej maratón
  • Procházka po Praze + Petřín
  • Další píchnutí naušnice do ucha
  • Ikea + oběd tam
  • Zoo
  • Den bez PC
  • Jít na brusle
  • Nějakej koncert
  • Jít do nějakýho baru
Absolutně netuším, kde na všechno tohle seženu peníze. Nadruhou stranu mám na to dva měsíce a máma říkala, že mi dá vyšší kapesný. Uvidíme. Rozhodně chci strávot většinu času u babičky, v Praze, kde mám ty nové kámoše a hlavně... Je to Praha.
Další jen můj bod, který bych chtěla splnit možná ještě před prázdninama je, že se chci sejít s L. mojí láskou přes net. Je to holka, jen pro jistotu, seznámily jsme se přes Stmívko a strašně jsem si jí zamilovala. Rozumím si s ní víc  než s mojí nejlepší kámoškou.
Takže takhle, no.
Věřili byste tomu, že tenhle článek píšu už od pondělka vždycky ráno, když vlezu na PC? Heh, jsem líná sem jít i po škole, protože na to vždycky zapomenu :/
Tak ahoj, snad se do konce školního roku ozvu :D

Facebook a jiný blbosti

12. května 2010 v 15:42 | Muffin
květen
V posledních dnech, možná se mi to jen zdá, mi nic nevychází. Ať už jde o známky, kámoše, rodinu...
Ve škole se jaksi přitvrďuje a nikoho nezajímá, že vlastně deváťákům na známkách moc nezáleží. No co, jsou tam posledním rokem, tak proč jim trochu nepodpálit, že? Nikdy toho po nás nechtěli víc.
Ono už to vlastně tak nějak začalo na záčátku roku, kdy jsme si měli vybrat mezi seminářem a cvičením. Byl seminář/cvičení z matiky a z češtiny. Seminář byl charakterizován jako: Hloubš probíranější látka. Nejsem blázen abych se hrnula do matiky, která mi nejde. Takže je jasné, že jsem si vybrala z matiky cvičení a z češtiny seminář. To jsem nevěděla do čeho se řítím. Z češtiny mám pořád stejnou známku, jen mi to dá víc práce si to vybojovat. V pololetí jsem chtěla přestoupit na cvičení, že si tohle pololetí dám pohov. Houby. Moje milá třídní učitelka mi to zakázala. Řekla, že když chci psát povídky, musím něco o češtině vědět. A proto mi to nedovolí. Díky moc! Tyhle semináře jsou na hov. Tohle na naší škole zavedli na začátku tohoto roku, jako zkoušku. Vůbec jim nedošlo, že hodně lidem tím pokazej známky. Neřeší to. Chceš se dostat na tuhle školu? Makej.
Další blbou novinkou jsou absolventské práce, které žák dělá celý druhý pololetí na dané téma. Vybrala jsem si téma z českýho jazyku. Nejoblíbenější spisovatel. Je jasné, že twilight maniak si vybere Stephenii Meyerovou. Psát o ní a hledat informace o jejím životě mě baví. Dokonce i rozebrat její dílo dopodrobna. Jenže když to musíte odevzdat do daného datumu, váš konzultant/učitel vám tam pořád něco škrtá a navíc na to nemáte tolik času, protože ostatní učitelé na to neberou vůbec žádný ohled, jde to ztuha.
Další bod mé neshody je máma. Pořád se jen hádáme kvůli tomu, že potřebuju dioptrické brýle. Už před dvouma rokama jsem jí říkala, že z druhý lavice vidím na tabuli hodně rozmazaně. Nevnímala to. Když jsem šla na patnáctiletku, doktorka mě seřvala, jak je možné, že ještě nemám brýle?! Máma mi jednoduše odpověděla: Tak si k tý doktorce zajeď. Dobře no. Sehnala jsem si doktorku, ke které bych mohla jít, našla si autobusy, dojela si tam, vyšla jsem s papírkem, na kterém byli napsané dioptrie. Wow. Skvělý. Divím se, že vůbec vidím na monitor, který je vzdálený od mého obličeje nejmíň 15 cm. Máma mi konečně věřila, že brýle potřebuju. Problém je, že si nedokáže najít čas aby semnou sjela do nějaký optiky. Jasně, proč si tam nezajedu sama? Ať mi dá peníze, nejmíň pět tisíc abych se domů zase nevracel s prázdnou, co kdyby stáli víc než bych u sebe měla. Ona chce jet semnou. Už jsou to dva měsíce, co jsem tam byla a brýle pořád nemám. Jako, možná je to kravina, že jsem naštvaná a pořád se kvůli tomu hádáme, ale ono není moc dobrý že když sedíte v první lavici, mouříte oči tak abyste si opsali zápis. Tady, na základce je to ještě dobrý, moje kámoška mi obětavě zápis dává opsat ale co střední?
Druhý bod našich občasných hádek jsou šaty na řetízkování. Nemám nic slušného na sebe. Chtěla jsem nějaký šaty abych si je na sebe mohla vzít třeba na první den ve škole nebo tak. Ne. Je to zbytečnost. Kup si to ze svých. Dostávám vysoký kapesný, na to já si nestěžuju, jen... Cesta do Prahy a zpátky mi stojí stovku. To už mi zbývají čtyři stovky. Hezký šaty, nebo aspoň nějaké, které by se dali nosit i normálně, stojí kolem 600. Plus boty. V converskách bych šla fakt ráda ale... Nakonec babička řekla, že semnou pojede a šaty koupí.
Facebook. Slavný a všude známí. Taky mě pěkně štve, Nejradši bych si ho zrušila jen z důvodu, že ho mají všichni. O víkendu jsem potkala jednoho hodného kluka. Možná jsou naděje, možná ne. 'Vypátrala' jsem ho a přidala si ho do přátel. Už jen stačilo čekat na potvrzení. Chtěla jsem se kouknout na jeho profil, co se děje, že si mě ještě nepřidal. Nahoře se mi ukázalo: Přidat mezi přátele. Cože? Vždyť jsem si ho přidávala! Snažila jsem se uklidnit tím, že jsem jen omylem klikna na zrušit místo na odeslat požadavek. Vím, že kdyby mě ignoroval, ukázalo by se mi to. Jenže mě se to neukázalo a tak jsem počítala s tím, že to byla moje chyba. Přidala jsem si ho a dneska ráno jsem se šla kouknout abych se přesvědčila, že požadavek je opravdu odeslán. Nebyl. Zase se to neodeslalo! Potřetí už to tam posílat nebudu! Co když mě vážně ignoruje? Nebo to jen blbne facebook? Nevím. Nevím. Nevím. Ale štve mě to.

Hlavní myšlenka

7. května 2010 v 7:25 | Muffin
muff
Opustil mě telefon. Moje milovaná Nokie Express Music. Pf, a já jsem se o ní tak hezky stara (haha). Ale mě se jen tak nezbaví. Už je v opravně, takže snad to opravit půjde, jinak jsem bez telefonu nejmíň na rok.
Abych se ráno vzbudila, máma mi půjčila svůj. A jelikož za ten rok a půl, co vlastním onu 'nemocnou' Nokijku, jsem se naučila přes noc si pouštět písničky. Na paměťovce, mám všechny svoje písničky, který poslouchat chci. Tak jsem to dala do máminýho telefonu a chci si pustit onen krásný seznam a zjistila jsem, že moje paměťovka je bloklá. Ano, moc dobře si pamatuju, kdy jsem tam dávala to heslo, ale nějak si nevzpomínám na to heslo. Takže místo Avenged Sevenfold jsem poslouchala Chinaski, Divokýho Billa a Kryštofa. Neříkám, že tyhle tři skupiny nemaj špatý písničky ale jaksi na všechny mám... chmurné myšlenky, takže jsem z toho lehce v depresi.
Taky se vám stává, že když si jdete udělat k snídani chleba smáslem a když chcete to jídlovrátit na svoje místo, jdete a ani nad tím nepřemýšlíte, protože v hlavě máte zakodovaný, že něco přijde sem a něco tam a najednou jdete podruhý a v chlebníku je máslo a v ledničce chleba? Zrovna dneska se mi to stalo. Ne, že bych byla nějak... divná, ale přemýšlela jsem nad věcmi, který mě zaměstnali. No a hlavní myšlenka je taková, že vlastně žádná myšlenka není. Nevím proč ale prostě jsem vám t chtěla říct a tak vám to říkám.
Dneska odjíždím k sestřence. Už jsem jí nejmíň od února neviděla, na nás dvě je to dlouhá doba. Ona totiř chodí každý víkend na brigádu a volno si vzít nemůže a ani nechce. Jako nedivím se jí, chce mít na prázdniny volno a zároveň peníze ale jako cojá mám bez ní dělat? (to zní sobecky) Takže jedu k ní a celou sobotu budu doma a budu čekat, až se vrátí. Ale nevadí mi to. Budu se učit, číst si. A budu se těšit na večer, kdy přijde domů a my si pokecáme. Mmmm.

Úvahy

6. května 2010 v 19:05 | Muffin
jamd
V posledních dnech si všímám toho, jak v ničem nevynikám. Možná jednou najdu něco,v čem budu opravdu dobrá i když ne nejlepší. Například psaní povídek. Strašně mě to baví, strašně ráda si vymýšlím příběhy různých lidi. První věc je vymyslet příběh, druhá věc je ho napsat a to mě dělá problémy. Mám strašně roházené myšlenky. Jednou jsem u nebe a ani tu myšlenku nedokončím a jsem u pekla. S tím se psát povídky moc nedají. A ani nevím jak ty myšlenky mám uklidnit. Nevím.
Mám strašně ráda češtinu, jako školní předmět. Baví mě doplňovat čárky ve větách, baví mě sloh, baví mě číst různé ukázky z různych děl slavných spisovatelů. Ale z češtiny mám za dva. Ráda čtu, miluju čtení knížek od Lenky Lanczový, ale nedokážu se dokopat k tomu abych si po třech měsících přečetla nějakou její knížku.
Ráda bloguju. Ale někdy nevím, co bych na blog přidala a proto radši nic nepřidávám. Baví mě volejbal. Hrála bych ho každý den, ale občas se mi nepovede přehodit míš přes síť. Kreslení, další soupšť fantazie. Jenže představovat a kreslit je úplně něco jiného. Jako kdyby moje tělo nechtělo přijmout žádný zlomek umění.
Baví mě toho spoustu ale není nic v čem bych byla aspoň malinko dobrá. Ale nepřestávám doufat, že se aspoň v něčem zdokonalým.
V pondělí jsme psali slohovku na téma úvaha. Uvažovat se dá nad vším. Nad nesmrtelností chrousta, nad trestem smrti, nespravedlnosti světa, války... Jako podtéma jsem si vybrala Pláč. A docela jsem se rozepsala. Každý, včetně učitelky, mi řekli, že jsou zvědavý na to, co tam budu psát. A napsala. Když se nad tím tématem hloubš zamyslíte všimnete si, že druhů pláčů je hodně. Pláče se štěstím, smutkem, rozzlobeností a i když jsme vzteklí tak se nám chce brečet. rečeli jsme, když jsme byli malý, měli jsme hlad, bolelo nás bříško a nebyli jsme spokojení. Teď už jen občas brečíme.
Zatím nevím, jak ta slohovka dopadla, ale tak nějak vidím, že to bude za 2 až za 3. Ale tak, vždyť je to jedno.

Škola. Škoda. Popřípadě škola a pak život

29. dubna 2010 v 7:22 | Muffin
blah
Mohu o své sestřence  klidu říct, že mě má ráda. Asi jako  jediném člověku (nepočítám rodiče a všechny generace). U ní jsem si prostě jistá. Možná na to někdy doplatím ale pochybuju, že by m mohla začít jen tak, za to, co jsme spolu všechno zažili. A navíc ona tu možnost měla a odmítla jí. Chtěla aby jsme byli zase v pohodě. Když jsme se s D. pohádaly, bylo to dost drastický. Ano, mohla jsem za to já, vím to. Svým způsobem za to mohli i on.
Ale vzala jsem si  toho ponaučení. Nelez nikomu do zelí, a na nějaký kluky máš dost času. Z každého mého dlouhodobého (ne)vztahu, jsem si odnášela všechno a on nic. Bolí to a řekn vám, to všechno je těžké a íží vás to uvnitř. Od té doby, myslím, že už to bude tak rok, minimálně půl rok zpátky, se tak nějak od všeho držím neůmyslně stranou. Vztah? Ne. Kamarádství? Ano. Ne, vážně nějak po vztahu netoužím, ani po douhém ani po krátkém. Změní se to, já to vím, nemusíte mi to říkat. A taky se svým způsobem těším, ale momentálně nic. A vlastně on se ani nikdo neobjevil, kdo by chtěl, nebo kdo by sice nechtěl ale přijmul to bez řečí a ještě by byl šťastný. Vymejšlím si moc? Řekněte to na rovinu, protože já to o sobě vím.
V úterý jsem byla v té mojí škole, dát zápisový lístek. Strašně se mi v tý škole líbí a už si úplně představuju, jak tam budu každý den chodit. Jasně, táta se neozval, takže to vzala babička do svých rukou a řekla, že mi tenhle školní rok zaplatí. No, jsem zvědavá.
Wow, polovina pololetí už otekla. Takže bylo čtvrdletní vysvědčení. Paráda. Máma mě zabila, když viděla to vysvědčení. Já jsem se taky málem podřezala. Není snad předmět, ve kterém bych se nezhoršila. Dobře, občanka. Tam mám jedničku. To je ale jinak všechno. Je to děs a stydím se za sebe ale já se prostě nedokážu dokopat k učení, když vím, že mi teď o ty námky moc nejde. Já to prostě vím. A můj mozek to ví taky, protože to má jaksi v hlavě zakódovaný. Jsem lajdák.

Budoucnoust

24. dubna 2010 v 10:00 | Muffin
jej
Víkend. Ani nevíte jak tohle slovo miluju. I když vím, že nic zajímavého dělat nebudu, pokaždé se na něj těším, protože vím, že nemusím jít do školy.
Jsem deváťačka. Takže vítě, na co asi momentálně každý den čekám. Jestli mi už náhodou nepřišlo přijetí na školu.
Čtvrtek, pátek jsem byla doma. Takže jsem sebou cukla pokaždé, když zazvonil zvonek. A když už konečně přišla pošťačka a nic nenesla, málem jsem jí seřvala, i když vím, že ona za to nemohla. V pátek mě máma probudila kolem jedenácté. Neochotně jsem vstala a když mi řekla, ať si vezmu i občanku, hned jsem byla probuzená, a běžela jsem. První přijetí na školu, na kterou chci jít. Wow, nečekala jsem to. Dobře, tak teď kecám. Vím to už od začítku dubna, že mě na tuto školu přijali, koukala jsem se na internet. Ale mámě jsem to neříkala, chtěla jsem aby se radovala, protože též chce abych na tuhle školu šla. Menčí (hodně velká) nevýhoda této školy je, že se musí platit školné. Není to soukromá, nikdy bych asi na soukromou nešla, ale musí se platit, protože ta škola je v podnájmu na základní škole. Ta škola se jmenuje Škola pro nakladatele a knihkupce. Moc se tam neučí matiku, chemie a fyzika tam vůbec nejsou, prostě škola jako stvořená pro mě. Vyučuje se tam hlavně dějepis, čeština a filozofie. Hlavní předměty, který mě asi (nejspíš) budou bavit nejvíc. Jen mi je blbé aby máma za mě platila každý měsíc 2 000 + cesta do školy, peníze na učebnice atd. Někdo si říká, že to není zas tak strašný, máte pravdu, není to tak strašný, když oba vaše rodiče chodí do práce, kde jakštakš dostávají na to, aby měli co pro děti a ještě si jednou za rok jedou k moři, nebo na hory. Moje máma je na mateřský a je s mým otcem rozvedená. Momentálně můj otec moc alimenty neplatí, je taky v nějaký krizi. Ale slíbil, že platit na školu bude. Jsem zvědavá. Potřebovala bych nějakou jistotu, že bude platit celý čtyři roky, co na škole budu, abych v půlce duháku třeba nemusela řestoupt na jinou školu. To by byl asi horor.
No a zbylí dvě přihlášky jsou mi tak nějak ukradený... I když být kadeřnice je taky hezký, myslím, že by mě to bavilo. Ovšem nakladatel, nebo kihkupec... Wow.
rovna z pátka na čtvrtek, když jsem ležela a nemohla usnout jsem přemýšlela jaký je můj sen, moje budoucnoust. Ještě před pár týdny jsem viděla sebe, jak mám nějaké malé knihkupectví, v Praze. Nemám se dobře, ani špatně, vydělávám dost peněz abych utáhla svůj byt a ještě aby mi knihkupectví nezkrachovalo. To byl můj sen. A když se teď kouknu dopředu, vlastně nic nevidím. Já ani nevidím tyhle prázdniny. Asi protože jsou ještě v nedohlednu, ale tak nějak pokaždý víte, kde asi budete a s kým budete. Já mám jen výhled na jezero, které máme ve městě, simbolické zančení prázdnin. Voda, slunce, smích. Bez toho smíchu, samořejmě. Měla jsem v plánu pár dní být se sestřenkou, jako každý rok, a pak nějaká brigáda. Nevidím ani pár dní s D. ani brigádu. Jsem k smíchu, já vím. Ale co nadělám. Třeba se všechno pak objeví a já se eště budu divit. Budu se buď smát, nebo brečet, v každém připadě, nevím co by to mohlo být.

Obyčejné pohádky života ničím nezaujatý

19. dubna 2010 v 20:23 | Muffin
girlz
Byla jednou jedna dívka, která každou noc před tím, než usla, přemýšlala o svým životě. Nebyla to jen tak krásná dívka, nebyla ani něčím zvláštní, byla prostě jen obyčejná. A už jen tím, že byla obyčejná mohla být zvláštní. Ale to si moc nemyslím.
Jako správný vypravěč bych měla povídat pohádku s troškou napětí, o pohádce, kde vítězí dobro nad zlem. Jenže já to povídat nemžu, tahle pohádka není dopsaná. A kdo ví? Bude někdy dopsaná?
Abychom se vrátili k začátku. Dívka, jménem xxx, přemýšlí, proč to všechno takhle je. Jednoho krásného, slunečného počasí doškla k teorii. A i když je silně něvěřící, v tohle věřit bude, protože jinak by si musela jít hodit mašli.
Proč je ona tak nešťastná? Proč když kouká na šťastné lidi, pálí jí v očích slzy, které se za tu dobu naučila potlačit natolik, aby si neudělali procházkupřes její tvář až ke rtům, kde by ochutnala jejich slanou chuť? Slanou chuť, tak slanou, jaký je život sám. To všechno jsou jen řečnické otázky. Chtěla by slyšet, kdy to všechno se obrátí a ona jen na pár chvil bude šťastná? Kdy bude mít jen něco, co by strašně chtěla? Otázky. Samé otázky, kolem hlavy jí lítá milióný otazníků, na které jí nikdo neodpoví. Proč? Nikdo nezná odpovedi na otázky, které se neříkají nahlas. Potiché vykřiky do tmy, takhle bych to nazvala.
Zpět k té teorii. Doufá, Bůh to má vymyšlený tak, že každý ve svém životě dostane nějaký úděl šťestí. Někdo má šťestí už od narození a jednoho dne to prostě zkončí. Někomu se staně nejaká událost a pak už si svůj život zařizuje šťastně až do smrti, bez pomoci Boha, či nějakého takového stvoření. A ta dívka, jménem xxx, děla všechno proto, aby to štěstí měla. Ale čím víc rychlejí čas ubíhá, tím víc teorie opadá. Kolem sebe tančí šťastné tváře lidí, tolik jí blízkých. Zavírá oči, aby se na to nemusela koukat, ale jen co se udělá tma za zavřenými výčky, objevují se znovu a znovu. Co má dělat, aby ty obličeje neviděla? Nemůže koukat na někoho šťastného a radovat se z toho, když ona vlastně šťastná také není. Nejde jí to. Zas tak dobrá není.
Všechno se změní jediným okamžikem. Jenže proč má takový pocit, že ten okamžik jí nějakým nedorozuměním utekl a ona prostě jen tady už vlastně nemá co dělat? Že se nějakým nedorozuměním dostala zpátky do života, i když vlastně měla být už dávno mrtvá? Opět a zase věty s otazníkem na konci.

Nejhorší dny v týdnu

18. dubna 2010 v 21:57 | Muffin
hjfkldůre
Nejhorší, ale vážně nejhorší den v týdnu je... Abych řekla pravdu, tak nevím jaký je nejhorší den. Asi jako všechno na této planetě má své pro a proti. Vezmeme to od  pondělka. První den v týdnu je nejvíc nejtěžší pro moje tělo vůči spánku. Za celý víkend chodím spát o půlnoci. A pak to ráno, jsem unavená, nic se mi nechce dělat. Ale pořád to není zas tak hrozný. Za celý den si říkáte s kámošemi, co jste o víkendu dělali, takže to jakoby uteče. V úterý se tělo vrací pomalu do normálu, ráno vstanu aniž bych si musela dělat silný kafe, ale únava je pořád znát. Odpoledka mě zase lehce srazí ke dnu, ale naštěstí ta energie ve mě je, takže to ani nepostřehnu a jdu dál. Středa je nejlepší, ani ráno nepostřehnu únavu, dohopkám do školy, odsedím si daný počet hodin a tradá domů, popřípadě ven, nebo někam na návštěvu. Večer už pomalu usínám a těším se na víkend. Jenže je tu čtvrtek, který se pomalu táhne jako smrad. Odpoledka, sice jednou za čtrnáct dní leč stejně unavující. Ve čtyři dorazím domů a napůl usínám. Ale pořád tak nějak zůstává ten krásný pocit, že je čtvrtek večer a už se jen jednou vyspat a je pátek. Ráno vstávám aniž bych myslela na to, jak jsem nebo nejsem unavená. Všechno udělám automaticky, vyčistím si zuby, nasnídám, oblíknu, namaluju učešu a jdu do školy. Jenže v pátek máme bohužel ty nejhorší hodiny. Hlavně ty poslední dvě s neoblíbenou učitelkou angličtiny, která je tak blbá, až bych z ní zvracela. Ale tak, směju se jen proto, že ve dvě, kdy odejdu ze školy začíná víkend. Pátek odpoledne uteče jako voda, koukám na filmy, nebo se jen tak flákám. Sobota. Sama o sobě je skvělá, nemusím se učit ani nic, jen leháro a pohodička. Neděle, jako třeba dneska, nestíhám, protože jsem tu celý víkend nebyla, rychle si vlést do sprchy, umejt si vlasy, připravit se do školy, trochu se kouknout na učení popřípadě napsat nějaký ten úkol. A než to všechno stihnete, jste strašně unavení, protože v sobotu jste se koukali na nějaký film, který byl nejmíň tříhodinoví a vy jste usnuli až někdy kolem půlnoci. Padnete do postele a spíte jako zabitý... Ráno vás vzbudí budík a už je zase pondělí. Tak který den je teda nejhorší? Podle mě je to ten den, kdy mám blbou náladu, nic mě nebaví. Jenže to je který? Může to být pondělí, pátek, středa. I sobota, která je skvělá. Podle mě není nejhorší a nejlepší den v týdnu. Nejhorší den je, který se vám prostě nepovede. To samí i u nejlepší ho dne.

Víkendy

16. dubna 2010 v 7:24 | Muffin
hupsy
Páni, to je už skoro týden od tý doby, co jsem zase něco napsala? No, abych řekla pravdu, malinkato mi to vyrazilo dech.
Takže jak bych to shrnula? V pondělí byla zkouška na pár roku, celý den jsme byli v kině, kde se to všechno mělo odehrávat. Na poslední hodinu jsme ale přišli a to byla chemie. Psali jsme. Vůbec jí nevadilo, že jsme v kině měli bejt celý den a že nikdo nepočítal, že se do školy vůbec budem vracet. No... Mám takový pocit, že budu mít asi trojku, protože i když jsem se učila jako bejk, nepochopila jsem co po mě asi ve třech otázkách chce. Já to ale u ní nikdy nechápu. No, neřešila bych. Domů jsem přišla někdy kolem 4. Jako kdybych měla odpoledku. Naštěstí ale jsem veděla, že se nemusím na nic učit, takže to byla pohodička. V úterý jsme měli už generálku, přišla se na nás podívat celý škola. Wow, netušila jsem, že mě to bude bavit, myslela jsem, že mě přepadne tréma ale ono nic! Fakt jsem čuměla, já totiž nejsem ten tip člověka, kterej je rád středem pozornosti.  Ale škole se oboje naše vystoupení líbilo, tleskali jak pominutý. No a v úterý večer už bylo vystoupení pro město. Těšila jsem se strašně moc. Jako slavná osobnost tam byl Petr Poláček, který byl v porotě a Klára (nevímjaksejmenujedál) ze skupiny Holki, též byla v porotě. Nakonec se nestalo nic hroznýho, pár, pro který jsme tak pilně tři týdny trénovali, vyhráli druhý místo, který vyhrát chtěli. Vyhráli jsme jim krásný dva dotykový telefony. A co jsme dostali my? Sušenku ;) skvělý, ne? :/ Vrátila jsem se domů v devět s naraženým prstem a vyřvanými hlasivkami. Naštěstí to učitelé pochopili druhý den, a neskoušeli. Nejsou as tak nelidští.
No, včera jsem nebyla unavená, ani zdaleka ne, jen jsem měla blbou náladu, pohádala jsem se s mámou. Moje máma je zároveň i moje nejlepší kámoška a když se pohádáme tak to tak stojí za to. Tím víc mě to mrzí.
Strašně moc jsem se těšila na pátek, až půjdu ze školy a přijdu důmu, lehnu do postele, budu stahovat filmy a nebudu celej víkend nic dělat. Jen co přijdu do školy, hned se mě zeptá moje kámoška, jestli s ní nechci jet na chatu k jejímu tátovi. SamozDřejmě jsem řekla, že chci! Jsem možná blbá, když jsem si plánovala odpočinek, ale s mojí kámoškou je fakt sranda a myslím, že jen tak se nudit nebudu, odpočinkových víkendů ještě bude, kdežto bejt s kámoškou ze základky? To už se mi jen tak nenaskytne. Myslím. No, uvidíme.
No, dost keců pro dnešek ;)

Unavená, smějící se, nastydlá dívka

11. dubna 2010 v 15:26 | Muffin
utrjdf
Nejhorší je, že se vám víc věcí, vždycky nahromadí najednou. Někdy je doba, kdy sedíte doma a nudíte se, nevíte do čeho byste píchli. No a taky je jedna doba, doufáte, že si najdete chvíli pro sebe. Nestíháte, nevíte, co mámte udělat dřív a když už máte čas pro sebe, radši si jdete lehnout, abyste nebyli unavení.
Tak já mám zrovna to období, kdy nestíhám. Naše škola, už třetím rokem, pořádá něco jako miss. První rok byla Miss školy, druhý rok Sympaťák roku, a tento rok je Pár školy. Kravina na entou. No, a jelikož jsme deváťáci, musíme se o všechno starat. A já jsem prostě tak hodná, že jsem se nabídla, že budu hrát ve dvou scénkách. V obou mám tak velkou roli, že by se beze mě asi neobešli. No a proto musím být na každý zkoušce. A ty zkoušky jsou každý den. Takže když mám normálně do půl druhý, jsem ve škole do čtyř. Takže přijdu domů, učím se, píšu absoloventskou práci, pomáhám mámě a večer jdu spát vyžďímaná nadoraz. Takže asi pochopíte, že jsem nemohla přidat žádný článek. I když, věřte mi nebo ne, jsem chtěla.
No, takže taky z článku usoudíte, že jsem se neměla moc dobře. Unavená jsem pořád, řekla bych, že jsem si ještě nezvykla na změnu času a taky ta jarní únava. Jsem nastydlá jak pes a mám takový ten hnusný kašel. Nu, co nadělám. Ale i když tohle všechno, neubírá to nic na mojí dobrý náladě. Fakt pořád mám dobrou náladu a i když vážně nestíhám, sotva se kouknu na film, který chci vidět, směju se. A to beru jako velký plus.
Zítra budu taky celý den zkoušet, místo školy, budeme v kině, kde se to pak bude i předvádět. Místo školy, je to dobrý ale jaksi se mi povedlo, že propadám z chemie a zrovna zítra máme psát, chci si to opravit ale musím zkoušet. No, snad to nějak udělám. Musím. Takže i když se zítra nebudu učit, tohle se fakt naučit musím. Třeba za ní půjdu po škole, nerada bych propadla, i když je teprve druhý čtvrtletí.
Asi budu končit, ještě musím udělat jednu vééélikánskou knížku na jednu scénu.
No, dost keců pro dnešek ;)

Happy Velikonoce

5. dubna 2010 v 9:37 | Muffin
smile
Nesnáším Velikonoce. Jo, přesně tak.
Nesnáším je od té doby, co jsme se z Prahy přestěhovali sem. Bydlím v největší pr***i světa jejiž název radši nebudu říkat, stejně nevíte, kde to je :D.
Proč tak najednou? Nevím, prostě... Udělala jsem si jakýsi odpor. Odpor ke všemu, když mám trávit dny doma. Vánoce? Pche. Nejlepší na Vánocích je, když jedu druhý den do Prahy za babičkou a sestřenkou. Jakékoliv prázdniny tráit doma? To už si pomalu kopu hrobeček. První, co mě napade při slově prázdniny, chci hnet do Prahy a je mi jedno, že se tam taky budu nudit. A to poslední, Velikonoce. Surový debilové, kterým už stejně nikdo nechodí otvírat. Nechtejí sladkosti, ani vajíčka, chtějí chlast. Ano, vesničtí burani, tak se chovají v malém městě tady u nás. Sedím doma, ignoruju zvonek, který zvoní v jednom kuse a sleduju hodiny, který se táhnou rychlostí smradu. Těším se, až bude 12:00. Jedu do Prahy. Za babičkou. Za sestřenkou. Dokonce i za strejdou se těším, i když ho nemám tak ráda.
Pamatuju si na poslední Velikonoce v Praze, na síldišti, v ulici Manželů Dostálových. Jen co zazvonil první zvonek, schovala jsem se spolu se sestrou za gauč, vždycky jsme se ale prozradily 'tlumeným' smíchem. A pak, když první koledníci odešli, jsme se běželi převlíknout a šly jsme vyhlížet. Další důvod, proč nemám ráda Velikonoce. Nemám se ským schovat a gauč. Moje sestre, i když nevlastní, je pro mě snad víc než vlastní. Hadky a občasné bitky u nás byli kdysi na dením pořádku, ale teď, když se odstěhovala ke svému dlouhodobýmu příteli, se těším, když napíše, že přijede na návštěvu, Aspoň na deset minut se s ní zavřu v pokoji a povídáme si. I když není už očem povídame si o kravinách, který se světem nehnou. Ale stačí mi to, stačí mi být s ní. A to na Velikonoce nemůžu.
Kdy přijdou Vánoce, kdy tady moje sestra nebude? Jo, v únoru se mi narodil bráška. Roste, kluk jeden, a i když mu už bude skoro rok na Vánoce, a sestra tady nebude, bude to něco jinýho. S kým budu rozdávat dárky? S kým poběžím ke stromečku až zazvoní zveneček? Možná je mi 15 a mý sestře 18 let, ale tohle nás neomrzelo. A neomrzí do doby, kdy je bude trávit s náma.
Zas koukám na to, jak jsem se od tolik nenáviděných Velikonoc dostala až k tak nenávidějícím Vánocům bez mojí sestry.
Tak jo, Velikonoce mají být úsměvavý, nesmí chybět úsměv na rtech. Budu se usmívat, protože za chvíli, se půjdu oblíkat a česat a malovat, protože pojedu do Prahy!
No, dost keců pro dnešek ;)

4. dubna - první článek na tomto blogu

4. dubna 2010 v 20:43 | Muffin
sun
Je to zvláštní, zase začínat od znovu, když se nemůžete podívat na jiné články, které jste psali před pár dny. Ale co. Myslím, že změna byla potřeba. Protože za těch pár dní, co jsem na minulém blogu nebyla se toho hodně změnilo. Změnila jsem se já nebo lidi kolem mě?
Myslím, že jsem se změnila. Ano. Jo. Přesně tak. Nevím jak žačít, ani kde, a ani si nejsem jistá, jestli vůbec začít mám, ale... Musím to říct. I když na tom není nic, co bych v sobě měla dusit, prostě se člověk jen někdy potřebuje svěřit.
Měla jsem rastacopánky. Byla jsem to já, ta stará N. co byla citově nezavázaná.
Jenže... Přišlo to jako... Blesk z čistého nebe? Nevím jak to říct. Prostě vám jednou přejde jeden starý známí přes cestu a najednou zjišťujete, že vlastně nechcete být takový, jaký ste, protože je to špatný a pro vás se to vůbec nehodí. Necitíte se ve svém stylu dobře.
Jo, tak tohle se přesně stalo u mě. První, co jsem změnila bylo moje chování. Už jsem prostě nebyla ta, co sedí na zadku a s nikým se nebaví. Jednoduše se bavím s lidma. Ve škole jsem zjistila, že ne všichni vypadají arogantně a že se sevšemi dá mluvit. Jediný, kdo v naší třídě byl arogantní jsem byla já.
Najednou se mi vrátil úsměv, který byl kdysi takový nepravý, falešný.  Když jsem se viděla v zrcadle, nechápavě jsem zakroutila hlavou. Chtěla jsem být výrazná, něčím zajímavá a při tom... Vzala jsem nůžky a jednoduše si copánky sundala. Skoro jsem si ani nepamatovala, jak bez nich vypadám. Stačilo už je jen obarvit ostříhat, aby měli nějaký tvar a bylo to. Hned jsem vypadala líp. Nebo, možná ne líp, ale jinak.
Ani nevím, proč vám to tu vykládám. Zkráceně by to asi mělo znít: Jsem jiná, změnila jsem se díky jednomu člověku. A myslím, že jsem lepší než před tím. Tohle vyznělo sice trošku sebevědomě, ale takhle to citím já. Tečka.
Tak jo. Není to moc hezký úvodní článek, ale co jinýho napsat?
Snad jen to, že miluju muffiny. Proto taky taková adresa a design :D.
No, dost keců pro dnešek...
 
 

Reklama